Sklep je starý 300 let, nesloužil ale na výrobu vína, protože je to důl na těžení písku. Jeho písek byl tak kvalitní, že se vozil do Vídně, kde se přidával do štukových malt a třeba Vídeňská radnice je z písku ze Šatova opravena.
Dalších 200 let se neví co se ze sklepem dělo, nejspíš se tam skladovalo ovoce a zelenina, až v roce 1884 tam první majitel pan Tunkl otevřel první soukromou vinárnu. Z té doby jsou vyhloubeny i boxy a vinárna tam sloužila až do roku 1945.
Proč Malovaný sklep
V roce 1934 se katovský rodák pan Maximilián Apeltauer nabídl tehdejším majitelům, rodině Thajer, že jim bude vinárnu zkrášlovat. Zalíbilo se mu to natolik, že to dělal ještě dalších 34 let. Prvních 6 let pracoval oběma rukama, pak ale musel vstoupit do wermachtu, kde v prvních měsících druhé světové války přišel o levou ruku.Zůstal mu pouze pahýl levé ruky , na který si vždy připevnil prkno, na něj si dal barvy a svíčky a maloval pouze jednou rukou.Viděl vždy pouze to místo, které zrovna tvořil, kolem byla tma. Ve sklepě pracoval pouze ve svém volném čase a zcela zdarma. Ve sklepě je naplavenina mořského písku z třetihor, dá se do něj dobře rýt, ale barvy na něm špatně drží. Pan Apeltauer to vymyslel tak, že vytvořil reliéf a na něj nanesl vodní sklo, které nechal zaschnout a pak barvy. Říkalo se jim hlinka.
První salonek je dámský, druhý myslivecký tyrolský, další pánský a posledním salonkem chodby je taneční, ale spíš než na tancovaní sloužil pouze k poslechu hudby díky malému prostoru. Naproti na stěně je autoportrét pana Apeltauera a letopočty, kdy začal a kdy skončil. Kolem jsou obrázky 20tých let minulého století, je na nich radnice ve Vídni, Vranovský zámek, kolo v Prátru, pohled na Znojmo. Na konci chodby je nejhlubší část celém sklepě, 18m pod zemí.
Ve sklepě je i stará šachta , která v té době sloužila k tomu, když tam pánové popíjeli a měli sebou lehké ženy, jeden z nich byl nahoře a hlídal. Pokud se blížili manželky těch pánů oni ty lehké ženy zavřeli a schovali do šachty. V pozdějších letech tahle šachta sloužila i pašerákům, kde schovávali zboží před celníky. V 50tých letech tam vinárnu otevřelo opět JZD Šatov, ale protože na zdech byli obrázky s německými motivy, což tehdejší doba nedovolovala, poprosili pana Apeltaurea aby jim je předělal. poprosili pana Apeltaurea aby jim je předělal. Takže, když se podíváte na znak JZD, původně tam byl znak Henleinovy strany, další obrázek je bunkr z 1938, tak jak ho opustili českoslovenští vojáci, když byli odsunuti z pohraničí, v dnešní době už vypadá taky jinak. Moravskoslezské namlouvání, minaret v Lednici. Naproti je modrá Praha, modrá proto, protože je vytvořena na motivy tehdejší protektorátní stokoruny a ta byla modrá, znojemská přehrada dole s vodárnou a plovárnou. V dnešní době už je tam přehrada.
Máme tam znak dvouletky, který byl v padesátých letech taky předělaný, protože původně tam byl hákový kříž. Další obrázek je Josef II., donští kozáci, modrý pozdrav z Radhoště byl až do roku 1965 německá orlice tam si můžete všimnout původních rysů, pohraničník. Mladí budovatelé, ty byli předěláni, protože tam původně byl portrét Adolfa Hitlera se vztyčenou rukou, ten byl vytvořen v době, kdy tam měli vinárnu Thajerovi, oni byli jeho velcí vyznavači a když Adolf Hitler navštívil jejich sklep, nechali pana Apeltauera jeho portrét vytvořit. “Československo musí zmizet z mapy, což se zakrátko stane!“ tuhle větu pronesl Hitler v roce 1938 v Šatově. Na konci chodby jsou pohádky a to jsou nejstarší obrázky celého sklepa, ty jsou původní a ty se nemění. Staří pamětníci si pamatují pana Apeltauera s kloboukem na hlavě, na kterém měl svíčky, možná to bylo pro lepší osvětlení, nebo se chtěl podobat španělským malířům, protože třeba Goja to tak nosil.
Až těsně před svou smrtí se pan Apeltauer svěřil svým nejbližším, proč zde vlastně začal malovat. Bylo to kvůli ženě, jmenovala se Rosa Thajer a byla to dcera tehdejších majitelů.Trávil tam spoustu času právě proto, aby Rosu viděl a potkával,ale to, že ji miluje ji nikdy neřekl. Po válce byla Rosa s celou rodinou odsunuta z pohraničí a pan Apeltauer si vzal za ženu Češku a zůstal v Šatově až do roku 1972 kdy zemřel. Na Rosu ale nikdy nezapomněl a vzadu v růžovém salonku zanechal její portrét. Pod ním je jediný dochovaný německý nápis.
Ve sklepě je i stará těžební šachta, která je 30 m hluboká a jsou tam dvě patra štol, protože kromě písku, který se těžil ve sklepě, byli v Šatově i keramička a cihelna a právě odsud se těžil jíl. Někteří vinaři se díky té těžbě můžou chlubit i několikakilometrovými chodbami svých sklepů. Všude kolem byli sudy z vínem, které se sem ale vždy dováželo, nikdy nevyrábělo, protože celoroční teplota tohoto sklepa je pouze 8 stupňů a to je na výrobu vína málo. I v dnešní době je potřeba se o obrázky starat, protože díky přírodní vlhkosti a prohlídkám se malby ničí, máme paní, která v 50 letech pracovala v JZD a pana Apeltauera znala a zná i tu techniku, takže když je potřeba, tak ona přijde a malby opraví.